Zkrátka tehdy měli bankovky, jimž na místech, kde my máme Karla IV., J. A. Komenského, Boženu Němcovou a další známé tváře našich dějin, vévodila pro změnu jejich velká zvířata. Nikoliv politici, nýbrž nosorožec, slon, lev, buvol a jakási „čičinka“. Sice jsem ne vždy plně chápal umělcovo pojetí, protože modrý buvol a červený lev nejsou zase až tak odpovídající realitě, ale budiž.
Dalším, co mě na jejich bankovkách (stejně jako mincích) zaujalo, byla pestrost užívaných jazyků. Sice jsem vyrostl v Československu a dobře pamatuji peníze s nápisy tu v češtině a tu ve slovenštině, ale Jižní Afrika nás se svými jedenácti úředními jazyky prostě trumfnula.
Prostě se mi tam bankovky líbily. Ač měly i svou nevýhodu v tom, že šlo a dodnes jde jen o vcelku nízké nominály, nejvyšší dvousetrandovka je v přepočtu jenom něco málo přes tři české stokoruny, takže jich člověk ve směnárně v Johannesburgu dostal zpravidla za pár dolarů nebo europapírků učiněnou hromadu.
Ovšem doby se mění. A změnily se i tamní peníze. Ty výše zmíněné, alespoň nakolik je mi známo, sice dosud platí, ale naráží se na ně už stále méně a méně. Nahradily je stejně barevně odlišené (dost možná aby se v nich vyznali i tamní lidé bez jakéhokoliv vzdělání) bankovky, u nichž už ale byla původní zvířata zredukována a vytlačena na potupnou rubovou stranu. A jejich čestné místo na straně lícové zaujala jedna a tatáž hlava.
Významná hlava. Hlava Nelsona Mandely, jejich nositele Nobelovy ceny a exprezidenta, na kterého doposud přinejmenším v mediální rovině nedají dopustit a červenec co červenec se to v jejich televizi jenom hemží třeba Mandelovým dnem. Nelsona Mandely, který u nich dopadá daleko lépe než u nás dopadl jemu relativně podobný Václav Havel.
Mandely si tam prostě dodnes přinejmenším navenek velice váží. A to dokonce tolik, že si ho dali na všechny své nové bankovky. Na rozdíl třeba od nás, kteří máme jediného exprezidenta, Masaryka, na bankovce jediné.
Ovšem věru nevím, jestli by to nakonec nemělo být bráno ne jako pocta, ale jako Mandelova urážka. Protože ona měna velice rychle slábne, tratí na hodnotě. V poměru k nikterak silné české koruně třeba ztratila za posledních osmnáct let dvě třetiny hodnoty. A ještě horší jsou vlastně ty barvy. Oranžový nebo červený Mandela by snad ještě ušel, ale ten modrý na stovce už vypadá přece jen dost divně. A ten na zelené desetirandovce? Jako by si z oka vypadli s Gottwaldem na naší bývalé stokoruně. A to tenkrát byla ostuda, vzpomínáte?
Škoda těch peněz
